Co mě zavedlo právě sem? Tak trochu Kleinové. Když jsem se totiž dočetl, že železnou rudu pro svoje železárny těžili mimo jiné v medlovském revíru, nakoukl jsem do mapy a objevil na přiložené fotce cosi kamenného, co kdysi připomínalo ukončení těžby na Barboře, jak se návrší mezi Medlovem a Úsovem říká. Železná ruda se tu v různé míře těžila od středověku, v 16. století tu horníci dokonce měli svou kapli zasvěcenou sv. Barboře, jejíž oltář je od zrušení kaple za Josefa II. v nedaleké Veleboři a barokní socha patronky horníků zase v úsovském kostele. V 19. století zdejší vytěžená ruda mířila do Rotschildových železáren ve Vítkovicích a prý snad i do Salmových železáren v Blansku, kvůli vysokým nákladům a nízkému obsahu železa ale šachty v roce 1877 utichly. Těžba ale později byla ještě několikrát obnovena a definitivně se tu přestalo kutat až v roce 1965, poté byl důl zlikvidován.
Ke kamennému památníku ukončení těžby jsem se rozhodl podívat, a když přišla příležitost, nabral jsem směr Úsov. Nejít se tady podívat na židovský hřbitov a na zámek, to bych si neodpustil. Ze zámku jsem už ale po zelené značce zamířil mezi pole a následně bez jakékoliv značky už i přímo do pole. Než jsem došel k inkriminovanému lesíku v místě někdejší jámy Barbora, měl jsem chvíli v zorném poli všechny tři strážce tohoto kraje – hrady Bouzov a Mírov a úsovský zámek – a kapli sv. Rocha k tomu. Pak už jsem našel cestu do nitra lesíku, která mě ale podél p"podezřelých terénních vln" dovedla kus zpět, tam, kde ještě před chvilkou plochu křižoval traktor a hnojil. Naštěstí nezajížděl až ke kraji, jinak bych obcházení dalšího výběžku lesíka asi vzdal.
Obcházím, obcházím a památník jsem minul, jednoduše splýval se stínem stromů. Takže jsem obcházel dál, až jsem za posedem našel spadenou závoru a za ní něco jako cestu – a za pár okamžiků a intimních styků s kopřivami jsem stál u oploceného prostoru s cedulí "Zákaz vstupu. Poddolováno" a uprostřed něj na sloupku informace, že jde o bývalou "jamu" (opravdu tam čárka chybí) Barbora. Plot, sloupek, cedule, vlastně nic zajímavého a památník nikde na dohled. Tak jsem začal pátrat v okolí, kopřivy nekopřivy, trní netrní, abych už docela naštvaný došel skoro na kraj porostu, kudy jsem před chvílí přišel, a tam onen kamenný památník, porůstající mechem a jinou zelení, žádná pamětní deska, žádná informace, zato četné prohlubně a otvory, ve kterých nejspíš něco chybí, v jednom jsem zahlédl hlavu velkého šroubu, z jiného vylezla svinka. U památníku střepy, popadané haluze a také torzo holínky.
Když se mi nepodařilo nic s informační hodnotou najít, jal jsem se pokračovat v cestě k Troubelicím nebo Uničovu. Všiml jsem si, že na rozhraní pole řepky a lesíku někdo musel jít, tak jsem se vydal v jeho stopách. Přece to nebudu celé obcházet, když mě od polňaček vedoucích k civilizaci dělí nějakých 150 metrů! Když jsem po asi 10 minutách vyšel z té řezající, lepící a žahající džungle, bylo mi jasné, že bližší Troubelice jsou jako konečná jasná volba. Nohy svědily, škrábance bolely a štípaly, ale i tak se ty poslední kilometry šly celkem dobře, slunce hřálo, provoz na silnicích žádný (snad jen jedna běžkyně a jeden cyklista), v Zadním Újezdě, kde mají pěknou kruhovou náves s kapličkou, jsem probral dost možná všechny psy k ochranářské aktivitě, zato ve vedlejší Dědince jsem nevzbudil pozornost asi vůbec nikoho, taky dobře. S výhledem po okolí jsem došel na okraj Troubelic a odtud se lokálkovou střelou od Šumperka nechal odvézt do Olomouce – ze zastávky, která tu v době, kdy jsme z Troubelic vyráželi přes Úsov do Moravičan s větrači, ještě nebyla v provozu, tehdy jsme ještě vystupovali na starém nádraží kus za obcí...
P.S.: Všechno už dávno zahojeno, ale stejně nevěřte "ničemu vyšlapanému" – může se změnit ve zkratku krvavou.
P.S.2: Kleinové tu pro své železárny těžili prý kousek jižněji, u Benkova.
Komentáře
Okomentovat