Může za to kousek polňačky za městem – řekl bych, že to byla jedna z cest, kterou před rokem 1989 využívali pohraničníci... Ale postupně, držme se mapy pravící 6,5 km. Z Domečku jsem se totiž nejprve vydal ke kostelíku sv. Jana Křtitele, u kterého v minulosti fungoval špitál a rozkládal se hřbitov. Nevelká pozdně gotická a již odsvěcená stavba vyčnívající z nízké předměstské zástavby už byla otevřená k nakouknutí, čehož jsem samozřejmě využil.
 |
| Špitální kostelík sv. Jana Křtitele |
Téměř naproti pak odbočuje trasa křížové cesty vedoucí k dalšímu svatostánku, kostelu Božího těla a sv. Ducha. První církevní stavba v mírném stoupání za městem byla prý postavena už koncem 13. století, ta však byla zničena za husitských válek, po kterých vyrostl kostelík nový a později se v tomto kraji stal významným poutním místem. Vnějšek prozrazuje gotický původ, interiér je prý barokní, tady jsem ale na pootevřené dveře štěstí neměl. Jestli ale něco jistojistě zaujme každého, kdo sem přijde, je to skleněná mozaika sv. Kryštofa na jižní straně kostela, která vznikla při úpravách ve 30. letech minulého století a působí trochu cizorodě.
 |
| Kostelík Božího těla a sv. Ducha |
Vyvýšenou polohu využili nejen dávní stavitelé poutního kostelíka, ale také budovatelé pohraničního opevnění před druhou světovou válkou. Jen pár kroků od svatostánku shlíží na Slavonice jeden z mnoha bunkrů, které při jižní hranici Československa v té době vyrostly. V ranním světle je k městu moc pěkný výhled, jak můžete vidět na úvodní fotce tohoto příspěvku.
 |
| Bunkr u kostelíka Božího těla a sv. Ducha |
Od kostelíku jsem sešel na stálkovskou silnici a vzápětí znovu stoupal, tentokrát do Strážného kopce. Víte, jak moc miluju, když se najednou proti mě objeví pes a není hned vidět páníček? Tento chlupáč sice vypadal spíše jako mazel, no ale stejně mi trochu zatrnulo – co když ještě nesnídal?! (Tady bych si dovolil připomenout dušičkový zážitek z mé rodné vísky, viz zde.) Panička se naštěstí brzy objevila také, takže místo mazlení/snídání došlo jen na obligátní "dýden". Bylo to zrovna v místech, kde u zatáčející pěšiny má být další bunkr, no ani jsem si na něj nevzpomněl. Zato jsem po chvíli narazil na jedno ze zastavení pohádkové naučné stezky, na kterou jsme se chystali s pány kluky.
 |
| Zastavení pohádkové naučné stezky |
Kolem dalšího bunkru, který má být dějištěm nějaké únikového hry, jsem z kopce zase sešel dolů, k silnici a brzy mělo nastat mé utrpení. Z křižovatky, kde se cesta od Slavonic rozděluje na směr Staré Město a směr Maříž a zároveň je tu možné uhnout do polí, jsem totiž pokračoval po oné polňačce, jestli to tak lze vůbec nazvat. Prvních pár metrů totiž cesta vypadala dobře, ale brzy se vyjeté koleje ztratily a následně začaly mizet i vyšlapané kroky, tráva byla vyšší, větve stromů níž a níž a nechybělo jakési trní. V jednom místě se mi podařilo tak poškrábat nohy, že jsem raději další metry šel v kukuřici, bylo to příjemnější. K bunkru u silnice do Rakouska jsem došel s krvavými škrábanci a špinavý až po kolena.
 |
| Bunkr u silnice ze Slavonic do Fratres |
Po silnici se mi ale zpět do města dát se trochu do pucu nechtělo, tak jsem se držel dál trasy. Však už nezbývalo mnoho. Jen po cestě pohraničníků dojít až k cyklostezce, která nahradila přeshraniční železniční trať zaniklou po druhé světové válce, a kolem nádraží a hřbitova dojít k Domečku. Nic zvláštního se už nestalo, žena s pány kluky zrovna snídali, tak jsem si lehce očistil boty a natáhl se chvíli na dvorku na slunci, než vyrazíme na hranici.
 |
| Z cyklostezky v trase zaniklé železnice |
Historické trojmezí Čech, Moravy a Dolních Rakous patří k místům, které návštěvník České Kanady nemůže vynechat. Se ženou jsme tu už před časem byli, pokračovali jsme tehdy k památníku železné opony u Kadolce, jak jsem ostatně později popsal v tomto tipu na výlet slavonickým pohraničím. Naše nynější šestikilometrová procházka s pány kluky vypadala takto, jednoduše z Maříže na Trojmezí a zase zpátky. Auto jsme nechali na parkovišti u mařížských keramických dílen a nahoru jsme si to v počínající výhni zamířili po dlouhé rovné asfaltce lesem, tedy po tom, co jsme se ještě zastavili u tabule připomínající zaniklou vesničku Leštnice, která stála těsně při hranici, což se jí také po druhé světové válce stalo osudným.
 |
| Silnice k Trojmezí |
Pozvolné stoupání po asfaltu se zdálo nekonečné, mladšího z juniorů přecházela nálada, na druhou stranu se těšil, že se podívá do Rakouska, i když jen těžko mohl vědět, co ho tam čeká. Když jsme pak k Trojmezí došli, přešel pár kroků na rakouskou stranu a a chválil si, jak je to Rakousko "pěkné město". Co na tom, že borůvčí bylo na obou / na všech třech stranách hranice stejně suché a od bot se ve všech zemích stejně prášilo? Vysvětlili jsme klukům, co písmena na hraničních kamenech znamenají a že se v době, kdy jsme se narodili, do těchto míst nesmělo chodit, hlídali tu vojáci a byly tu ostnaté dráty.
 |
| Na Trojmezí |
Chvilku jsme pak poseděli v přístřešku a vydali se zpět do Maříže. To už jsme ale ze silnice pod zatáčkou k Trojmezí sešli na lesní cestu, která byla o dost příjemnější než asfalt, a to nejen tím, že jsme po ní šli z kopce. Cesta vede kolem několika menších rybníčků, které ovšem byly kvůli suchu a teplu poloprázdné a zelené, a místy jsme museli koukat, kam šlapeme, protože nám pod nohama poskakovaly žáby. V Maříži jsme vyšli u zajímavé moderní prodejny keramiky, na hrnky ale nebylo ani pomyšlení – chtělo to něco k snědku.
 |
| Jeden z lesních rybníků u Maříže |
Podle toho, co jsme slyšeli, tu dříve fungovala restaurace s nějakým šikovným kuchařem, na jejích dveřích ale bylo jen oznámení "Zavřeno". Místo restaurace však při keramických dílnách a turistickém centru funguje stánek s občerstvením, což by klidně mohlo znamenat ohřáté mastné polotovary, ale naštěstí neznamená. Pokud si pamatuju dobře, jmenuje se to tu Bistro Maříž. Tzv. bageta, která byla spíše menším chlebem, se sekanou a cibulí byla dobrá a poměrně velká, takže jsem se najedl do sytosti, žena si na trhaném mase také pochutnala. Přiživit se chtěly i otravné vosy, ovšem šanci na pošmak jsme jim moc nedali a jejich náletům jsme odolali.
 |
| Prodejna mařížské keramiky |
Po jídle jsme se vrátili očíhnout nabídku ve zmíněné prodejně keramiky a před odjezdem do Slavonic se ještě zašli podívat k torzu mařížského zámku, který po druhé světové válce chvíli užívala armáda, byl tu pionýrský tábor, garáže JZD i skladiště hnojiv, a když už místní komunisté nevěděli, jak se rozpadajícího a postupně bouraného sídla v pohraničním pásmu zbavit, pronajali jej francouzským filmařům, kteří při natáčení většinu ruin odstřelili. Co zbylo, pohlcuje od té doby v jinak vyčištěném zámeckém parku příroda.
 |
| Zarostlé torzo mařížského zámku |
Vedro nás docela zmohlo, po zbytek dne jsme se tedy už nepouštěli do žádných větších akcích a prozkoumávali jsme, co Slavonice nabízejí. Tak třeba kafe a zákusek v poněkud "punkové" kavárně s návodným názvem Kafe a hrnky, která je spojená s prodejem mařížské keramiky. S nealko pivem na mě sice drobet zapomněli, ale žádné drama, ostatní byli spokojení a posezení na dvoře mezi okolními historickými domy bylo fajn. Když už jsme byli na náměstí, nemohli jsme se nestavit v protějším domě č. 480 s cukrárnou, jehož mázhaus zdobí slavná Slavonická růže, nádherná sklípková klenba z poloviny 16. století. Její odlitek byl hlavním motivem prezentace Československa na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu. Ve Slavonicích by měly být dochovány ještě další tři, tato je prý nejkrásnější a hlavně je volně přístupná. Řekl bych, že i naši kluci pravili obdivné "tý jo!", ale už chtěli na slíbené dětské hřiště.
 |
| Slavonická růže |
Ještě dodám, že ve stejném domě je možné vstoupit (tentokrát už v otvírací době a nikoliv zadarmo) do slavonického podzemí, stařičkých sklepů a chodeb, které jsou ale prý v některých msítech dost stísněné, takže to není nic, kam bych se se svou postavou hnal. Hnali jsme však ke zdejší hasičárně, u které je dětské hřiště, spíše menší – houpačka, skluzavka, nějaká lanová aktivita. Příliš dlouho jsme tu nepobyli a jali jsme se prozkoumat ještě větší hřiště u autobusového nádraží, tedy kousek za Domečkem. A tady už to bylo na delší návštěvu, také dětí tu bylo podstatně víc.
 |
| Pohled z terasy kavárny Kafe a hrnky |
Zbývalo vyřešit večeři – a tu pomohl leták v Domečku s nabídkou místní pizzerie. Než nám objednávku připravili, prošli jsme ještě zahrady na hradbách při Jemnické bráně a pak už jsme s krabicemi usedali u na dlažbu u kašny na náměstí. Pizza byla výborná, chuťově zajímavá (a vlastně o dost levnější, než když si objednáváme doma), a jak jsme si tak seděli uprostřed náměstí na zemi a mezi renesančními domy příjemně šuměl okolní život, říkali jsme si, že jsme možná někde v Itálii, a ne v městečku v Česku. Jak pravila žena, mělo to takový "jižní vibe". Každopádně si pište: Pizza de Zavik – super, chutná pizza a obsluha milá i před zavíračkou.
Tak se uzavřel náš druhý den na jihozápadě. Co bylo dál, prozradím zase příště.
 |
| Renesance na náměstí Míru |
 |
| Opevnění u Jemnické brány |
Komentáře
Okomentovat