Za okny fučí studený vítr, sem tam poletují sněhové vločky (a jen o pár desítek kilometrů vedle prý opravdu sněžilo), lidé znovu vytáhli teplé bundy, zatímco doma znovu ožívají radiátory... a přitom to není zase tolik hodin, co se už dalo strávit skoro celý den v tričku a chválit jaro, podle teplot vlastně téměř léto. Jenže je teprve apríl, že jo... Kdo ale stihl vyrazit na procházku nebo vyjížďku na kole a užít si ty prosluněné dny, ten má oproti jiným pro letošek už náskok. Přiznám se, že já malinko také, ale bylo to tak tak. Ještě že je možné být z kanceláře za chviličku mimo město, třeba na břehu Moravy v Chomoutově!
A tak jsem se mohl kochat jarem v Litovelském Pomoraví, kde se to hemžilo barvami, ptáky zpěváky, samozřejmě také lidmi, kteří po svých či kolmo měli podobné úmysly jako já. Drželi se ale především na hlavní silničce kolem Lovecké chaty, zatímco já uhnul na boční cestu a chatu jsem ani neviděl. Zato jsem ale viděl, jak vypadají břehy Moravy po zářijové povodni u rezervace Panenský les, a kromě jedné rodiny s čivavou (nebo prostě malým psem, kterého jsem málem přehlédl) a jednoho páru na louce Daliboř jsem v této části Pomoraví byl sám. Jen já, šumící voda a zpívající ptáci.
Byl bych šel mezi rameny Moravy klidně dál a hlouběji do chráněné krajinné oblasti, ale protože se blížil večer, bylo třeba se přiblížit vlaku jedoucímu tam k nám pod Kosíř. Takže jsem se místo neznačených cest lužního lesa chytil jistější zelené značky a nechal se dovést do Skrbně – to je ta dědina, kde stojí socha sv. Floriána, která původně zdobila jednu z olomouckých barokních kašen. Když motorák se zpožděním dorazil, slunce už se schovávalo za Kosíř, Rampach a kopečky mezi nimi, a když jsem po přestupu z druhého motoráku, orchestrionu zvaného Kujón, vystupoval s kusem cesty domů pěšo ještě před sebou, už byla tma a chtělo to mikinu. Mikinu, kterou jen o pár hodiny později vystřídala oprášená zimní bunda... Ale už dost vzpomínek na jaro – však ono se brzy zase vrátí!
Komentáře
Okomentovat