Kdybych měl vybrat trojici "nej" špacírů, pak by mezi nimi určitě nechyběla cesta za východem slunce na Malý Kosíř se ženou. Jasně, kýč jak bič a romantika kousek od domova. Byl to ale momentální večerní nápad, kolem čtvrté rozhodně nevstáváme, když nemusíme. Auto jsme nechali u slatinického hřbitova a vyrazili nahoru, na Kašparovci jsme si počkali na východ slunce nad krajinou zabalenou v ranní mlze a prošli se ke kapli na Malém Kosíři. Že se nám ale nechtělo ještě vracet, zdolali jsme i Velký Kosíř, kde jsme toho dne byli mezi prvními návštěvníky, takový klid tu nepamatuji. A takový start dne už jsme během roku nezopakovali.
Nejnáročnější výlet nedokážu vybrat, označil bych tak totiž dvě větrací výpravy – velikonoční cestu za hřebečskou měsíční krajinou a letní trasu krajem břidlice. Na Hřebečsku jsme vyjížděli nadvakrát. V únoru jsme ale kvůli sněhové fujavici a popadaným stromům na trati skončili na Konicku. A když se nám v dubnu podařilo do Moravské Třebové dojet, byl to během dne trošku souboj s vůlí v aprílovém počasí. Ale na haldách připomínajících povrch Měsíce jsme stanuli. No a co se týče letního putování mimo jiné se zastávkou ve zchátralých Jánských Koupelích, to nás zase potrápilo vedro, kdy se fakt nechtělo do kopců. Ale muselo, jinak bychom nestihli vlak zpět. Velepříjemnou tečkou na závěr nicméně byla oáza v cíli, kde jsme zvládli dost litrů limonád a piva prolít našimi vyprahlými hrdly...
Největší adrenalin jsem pak zažil v prostoru zaniklé vesnice Bělá, která byla po druhé světové válce vysídlena a zahrnuta do vojenského újezdu Libavá. Když jsem došel na silnici, která vsí procházela, ozvalo se někde blízko jakési zahučení, mručení, bručení, nevím. Jednou, podruhé. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ztuhnul jsem a čekal, co kde proti mě vyleze. Když se nikde nic nehýbalo, začal jsem couvat a do ruky vzal první větší klacek, co ležel u cesty. Nic se neobjevilo, ani znovu neozvalo, ale při každém kroku do míst, kde stávala kaple, a ke hřbitovu jsem očima skenoval každé křoví. A nic. Naštěstí. Takže jsem se pak mohl pokochat i výhledem z Malého Rabštýna a byl z toho i tip na výlet na web.
V údolí Bystřice jsem přitom zanechal stopy po několika letech, kdy jsem tudy maximálně jen projížděl vlakem někam dál, stejně tak jsem se třeba na podzim po sedmi letech podíval do Uničova, Ostravy či Javorníka a po dlouhé době jsem měl také příležitost projít s foťákem Svitavy, nabouchat nové záběry pro web o Hřebečsku a také stát na pódiu tamního Ottendorferova domu, kde jsem kdysi jako středoškolák vystupoval během vánočních programů. Když pak nepočítám sousední Slatinice či Luběnice, tak zámecký areál v Čechách pod Kosířem je místem "za kopečkem", které jsme navštívili nejvícekrát, třikrát nebo čtyřikrát, vždy s juniory. Mimo jiné kvůli čarodějnické prohlídce zámku, jindy kvůli souboji s drakem, který se ukrývá ve zdejší jeskyni.
Víckrát, dvakrát, jsem ale byl třeba i ve Vyškově nebo v Mohelnici. Ve Vyškově nejprve v zooparku, později v leteckém muzeu. V Mohelnici nejprve zkraje roku v mlze takové, že jsem málem neviděl na špičku vlastního nosu, a pak znovu na podzim, když jsme tu končili trasu z Mírova s větrači. To už mlha sice nebyla, ale po výletu se levá noha rozhodla, že si chce chvíli odpočinout, a následný zánět šlachy s ostruhou mi daly do konce roku stopku, takže tradiční předsilvestrovské Větrání neproběhlo. Už to ale rozcházím... Nicméně větracích výprav se v roce 2023 uskutečnilo 8, celková účast byla 104 lidí a všechny trasy dohromady měřily 133 kilometrů.
Pojďme se ale teď podívat ještě na pár čísel týkajících se webu. Během roku zaznamenaly statistiky na 60 tisíc zobrazení jednotlivých příspěvků, kterých letos přibylo 46. To je méně než v předchozích letech, víc jsem nestihl a třeba v prosinci nějak ani nebyla moc chuť psát, vlastně kvůli noze ani nebyly nové podněty a spíše jsem hledal, co jsem nezmínil z dřívějška. Největší ohlas z letošních článků měl report z Větrání na měsíční krajinu a také text o nejstarší budově olomoucké fakultní nemocnice, která šla k zemi. Přiznám se, že poněkud za očekáváním zůstal článek Po stopách olomouckých hasičů, kvůli kterému jsem na jaře prokřižoval město a řadu večerů trávil v knihách, myslím, že jsem si dal záležet... Co se dá dělat, můžu si za to do jisté míry sám, protože se příliš nevěnuji sociálním sítím a dosah není, jaký by možná mohl být.
Když pak vezmu zobrazení všech článků, tedy i těch vydaných před rokem 2023, největšímu zájmu se vloni těšila "olomoucká trojice": Locatteliho bastion (letní kino) (kolem 1800 přečtení), překvapivě neředínská kaple Panny Marie Loretánské (1700 přečtení) a socha sv. Kryštofa u obchvatu města, která na čas zmizela kvůli poškození (1400 přečtení).
A to už by mohlo jako malá rekapitulace stačit, ne? Na závěr si tak dovolím jen stručné přání: Ať to v novém roce šlape!
Komentáře
Okomentovat