Zatímco online rezervace termínu v hotelu byla rychlá a brzy jsem měl na e-mailu i menu na výběr večeří, s itinerářem jsem měl drobet problém. Napadlo mě tolik míst, kam bychom se mohli podívat! Něco znám z Větrání, něco mám nakoukané z mapy či vyčtené z knih (mrkněte sem), další místa napověděla letní soutěž ČT Déčko – ale jak to všechno naskládat do čtyř dnů, aby to bavilo i děti? Řadu lokalit, třeba Bílou Vodu s muzeem internace a Sudetskou křížovou cestou nebo rozhlednu Borůvková hora, jsem odložil do pomyslné přihrádky "někdy příště" a nakonec se mi, myslím, podařilo dát dohromady plán, kdy si každý přišel na něco. Příroda, památky, lázně, hřiště, kafe a ještě jsme měli i ruce od lepidla a fixů.
Hned první zastávku si užili hlavně kluci. Na hřišti v Loučné nad Desnou se vyblbnuli na velké trampolíně a dřevěném hradu, až málem zapomněli, že původně bylo v plánu hlavně soutěžní heslo schované na blízké vyhlídce s dřevěnou sochou anděla. I na toto místo, které léčí duši, jak se píše na lavičce, ale došlo. Výstup to nebyl vůbec dlouhý a náročný, a přece to není vůbec dlouhá, ani náročná a vidět je odtud kus údolí Desné s táhlými obcemi obklopenými jesenickými a hanušovickými svahy, mimo jiné je jako na dlani zámek v Loučné, ke kterému jsem si stihl na chvilku přeběhnout silnici, o něco dále pak lze jako orientační bod rozpoznat kostel v Rapotíně...
Samozřejmě podstatně více dechberoucí výhledy se nabídly o něco později ze serpentin silnice přes Červenohorské sedlo, ty jsme si ale užívali jen z auta – i když jsem párkrát prohodil, jestli přece jen nepůjdeme na Vřesovou studánku, na to se však kluci nijak extra netvářili. Bodejť, slibovali jsme jim zoo, ne šlapání po horském hřebenu. A tak jsme se přehoupli na jesenickou stranu a výhledy na hory vystřídaly všudypřítomné připomínky loňských povodní – poškozené břehy, provizorní mosty a lávky, strhané okraje silnic, planiny či rumiště v místech, kde ještě vloni začátkem září pravděpodobně stály domy... Život už tu očividně jde relativně normálně dál, Bělá a Staříč zdaleka nepřipomínají dravé toky a obcemi "tečou" letní hosti. I ve Faunaparku v Horní Lipové jich bylo docela dost, ale u výběhů jsme se nijak zvlášť nemačkali. A třeba tygrovi bylo úplně jedno, že na něj někdo civí, klidně si dával odpoledního šlofíka, zatímco v areálu volně poletující ara odpovídal na pozdrav a surikaty byly v pozoru, kdyby jim náhodou chtěl někdo šlohnout mláďata. Malá, ale celkem příjemná zoo.
Zbytek dne už patřil České Vsi. Ubytovali jsme se a po večeři se šli ještě projít po březích Bělé, povodní nahlodaných. U kostela sv. Josefa, který patří k nejmladším na Jesenicku, jsme narazili na uzavřené dětské hřiště, o kousek dál na školu dočasně umístěnou v kontejnerech a viděli jsme i rodinný dům, jemuž velká voda protrhla zdi přízemí a část patra zatím stále trčí do vzduchu na podpěrách.
Zásadní položkou v plánu pro druhý den bylo Račí údolí u Javorníka, opěvované jako nejkrásnější údolí Rychlebských hor, což jsem ale dosud nemohl posoudit a docenit. S Větráním jsme sice už dvakrát zavítali na Čertovy kazatelny (viz tu a tu) a v Tančírně jsem byl před časem i se ženou, ale samotným údolím jsem dosud nešel, ani na zřícenině hradu Rychleby jsem nebyl, tedy jsem chtěl tento nedostatek odstranit. Málem to ale nedopadlo, protože se náš výjezd pokusil na úzkých pohraničních cestách zhatit nějaký polský traktorista. Přece jen se nám jej ale podařilo předjet a mohli jsme tak se ženou zažít velké překvapení: kluci totiž odmítli můj návrh procházky, tedy jít nejprve údolím pod hrad a pak od kazatelen slézt zpátky k Tančírně, a vzali to rovnou krpálem ke skalní vyhlídce. I přes varování skupinky starších turistů, kteří zrovna scházeli, že nahoru to je fakt makačka – když ale náš mladší pravil, že to zvládne, jeden ze seniorů mu vyjádřil respekt a prý že mu fandí. A jak to dopadlo? Kluci krpál nahoru vyběhli skoro bez zadýchání, zatímco jejich rodičové funěli jako lokomotivy. Nejsme už nejmladší, no. Z vyhlídky se pak nad údolím rozneslo obdivné "tý jo" a po krátkém vydechnutí jsme pokračovali lesem směrem k hradu, kde kdysi dávno sídlila loupeživá banda. A v roce 2025 jsem se tu stal terčem šiškostřelby, po první fázi útoku ale páni kluci usoudili, že nejsem nebezpečný, a vzali mě na milost.
Ještě že tak, konečně jsem mohl poznat půvab Račího údolí a jeho skal zvedajících se nad zurčícím potokem. Po procházce (zhruba 4 km, tady mapa) jsme zakempili u Tančírny, která se zrovna vlnila v rytmu probíhající taneční školy, abychom se osvěžili před přesunem do Javorníku. Tam jsme skončili u soudu. Totiž v budově někdejšího soudu, kde v současnosti sídlí informační centrum a městské muzeum, které v tematických místnostech představuje starou školu, selskou jizbu, zbrojnici nebo četnickou stanici a šatlavy. Ne, že by expozice kluky nezaujala, ve vězení by tu prý skončit nechtěli, ale největší radost jim udělala dětská herna v podkroví, kde měli prostor i místní parťáky pro řádění.
Čas byl ale neúprosný, blížila se doba hotelové večeře a já měl ještě pro ženu a kluky vyhlídnutou kavárnu / cukrárnu a také hřiště ve Vidnavě – chtěl jsem si toto městečko na polské hranici aspoň rychle oběhnout, když už jsem při plánování opustil myšlenku na špacír k tunelu někdejší těžařské úzkorozchodky a k Latzelově kapli o kus dále. Ten by totiž děcka po Račím údolí asi příliš nepotěšil. Takže jsem zbytek rodiny se zmrzlinou a kávou "odložil" na hřišti a udělal si rychlé kolečko z náměstí k vlakovému nádraží, které ani není na katastru Vidnavy, ale Velké Kraše, a kam už nějakou dobu vlaky nejezdí, i když dříve tudy projížděly až do Polska.
Zatímco první noc jsem spal jako miminko, po návratu od Javorníka a Vidnavy jsem dlouho na tvrdší posteli nemohl zabrat, a když už se mi to podařilo, probral se mladší z pánů kluků a trvalo zase dlouho, než při pohádce usnul. No a ráno jsem byl první vzhůru a koukal jsem z okna pokoje do ranního slunce na Lázně Jeseník, kam jsme měli tentokrát namířeno. Nejdříve jsme tedy plánoval ještě zastávku u muzea veteránů ve Vsi, kde měli mít fanoušci starých aut pravidelné setkání, to ale pořadatelé na poslední chvíli zrušili – čemuž se ani nedivím, když jsem viděl poničený plácek u muzea. Do Jeseníku jsme se svezli totálně nacpaným autobusem, který se nám i prodražil, protože jsme nastupovali u zdemolovaného bazénu, kam už ale na rozdíl od zastávky u obecního úřadu nesahá jesenická zóna, čehož jsem si nevšiml (ale příště už budu vědět!). Než nám jel návazný spoj nahoru na Gräfenberk, do lázní, stihli jsme na pár mžiků zaběhnout na náměstí a pak už stoupali do království vodoléčby, které nad městem založil proslulý Vincenz Priessnitz.
Ozdravné účinky chladné vody jsme samozřejmě vyzkoušeli, nejprve jsme se ale vydali promenádou za výhledy na Jeseník, Praděd a další vrcholy i Českou Ves a Zlatý chlum a také pro soutěžní heslo, neminuli jsme při tom Priessnitzův rodný dům, ani jeho hrobku. Mimochodem v testu kondice, který je možné na promenádě absolvovat, jsme zcela propadli, prostě jsme ji obešli za podstatně delší čas. I tak jsme se ale za odměnu zastavili v kavárně, někdo na kávu, někdo na pivo – přiřazení konzumentů k nápoji nechám na čtenáři. Pak už ale nastal čas vodoléčby ve venkovním balneu, a že bylo už poměrně vedro, ledová voda až tolik nevadila. Na první kontakt v hlubším bazénku sice trochu zaskočila, ale ze střiků o kus dále jsme kluky málem nemohli dostat. Ne, že by na tom podobně nebyli i ostatní rodičové se svými ratolestmi mokrými od hlavy k patě...
Chladnou vodu jsme vyměnili za lesní silnici, zpět do České Vsi jsme totiž vyrazili pěkně po svých. Však jsme byli na chvíli dostatečně osvěženi a ozdraveni. Když jsem ale zmínil, že se dá jít i ve vyšších polohách přes vrch Krajník s vyhlídkou a lesní kaplí, nikdo nejásal, tedy jsem pochopil, že to není dobrý nápad. Kus křížové cesty, která ke kapli vede, jsme ale nakonec při prudkém klesání ke Vsi prošli. Její jednotlivá zastavení jsou prostá – křížky z latěk tyčící se z kamení – a ani nevím, jestli jsem při té úzké a zčásti kamenité pěšině mezi pastvinami zaznamenal všechna, která jsme míjeli. Za kolejemi pod kopcem nás vítali (možná spíš odrazovali od nekalých úmyslů) místní psi, u jednoho domu jsme se ale na moment zdrželi. U branky totiž na pilíři plotu byla umístěna tabulka informující, kam až sahala vloni v září hladina záplavy – tomu se nám ani nechtělo věřit, když onen dům je docela vysoko a daleko od řeky, kde je teď vody možná po kotníky... Do hotelu jsme došli (mimochodem z lázní až k hotelu jsme našlapali kolem 7 km, viz mapa) akorát chvíli před večeří, se kterou jsme měli všichni čtyři celkem problém – hamburger byl sice parádní, ale dojíst se dal s vypětím všech zbylých sil. Ještě chvilku posezení na terase před hotelem a už se rozlila naše poslední noc pod Zlatým chlumem.
Tento vrch jsme před časem částečně zdolali s větrači, když jsme vystoupali k Čertovým kamenům, rozhledna na vrcholu je ale v kategorii "někdy příště", stejně jako třeba okolí Supíkovic a Velkých Kunětic s mramorovými lomy, starými vápenkami a pěknými kostely, které se nám zalíbilo, když jsme projížděli cestou na Vidnavu. Na odjezdový den jsem přitom původně plánoval Zlaté Hory se skanzenem a se zastávkou u obnovené kaple v Horním Údolí, koketoval jsem také s návštěvou Rejvízu, nakonec jsme ale zvolili variantu více se přiblížit Olomouci. A tak se stalo, že jsme opět máčeli nohy v ledové vodě, tentokrát však pod vodopádem v Karlově Studánce. Ano, byli jsme čtyři z asi milionu lidí, kteří zrovna sem do lázní v srdci Jeseníků zavítali – ale o den dříve se tu konal festival jídla a byly tu prý miliony minimálně dva. Na druhou stranu i při těch davech jsme v kavárně Hubertus seděli téměř sami a mezi kameny geologické expozice naproti jsme byli sami úplně. Prohlédli jsme si ještě výstavu dravců a sov a poté, co vodu ze zdejšího pramene mladší okomentoval slovy, že je nechutná skoro jako ta ve Slatinicích, jsme se už pomalu lidmi a vedrem sunuli zpět k autu.
Měli jsme před sebou ještě dvě zastávky – ve Vrbně pod Pradědem jsme jen skočili do informačního centra pro soutěžní heslo a samolepky za odměnu, delší pak byl pobyt v Karlovicích, kde jsem původně uvažoval o kolečku po všech zajímavostech včetně modelu zaniklé rozhledny na Pradědu nebo bunkrů prvorepublikového opevnění, v odpoledním hicu se mi vlastně už ale moc chodit nechtělo a zbytku rodinné výpravy jsem nadhodil jako možnosti jen Kosárnu, jejíž expozice spadá pod bruntálské muzeum, a vzdělávací centrum VÍCE Ve mlýně. Duel vyhrál bývalý mlýn, kde je umístěna interaktivní výstava věnovaná přírodě Jeseníků a kde mimo jiné chystají tematické tvůrčí dílny pro děti, takže jsme nafasovali potřebný materiál (a také osvěžující limonádu) a kluci si s naší pomocí vyrobili včely létající z květu na květ. Tady jsme také koupili poslední turistické vizitky do prázdninových alb a pak už definitivně zamířili domů.
Mimochodem ty čtyři dny vyšly celkově na asi 15 tisíc včetně plné nádrže auta, všech vstupů, svačin, káv, zákusků a vizitek či pohledů, samotné ubytování přes Slevomat stálo polovinu této částky. Co se týče hotelu Zlatý Chlum, pro nenáročné turisty je to fajn volba. Milý a ochotný personál, dobré jídlo a slušné porce, terasa s venkovním barem, také wellness (to jsme ale nevyzkoušeli). Pokoj, ve kterém jsme spali, by uvítal refresh a opravu některých drobností. Za největší minus já osobně považuji tvrdší postel, málo věšáků a odkládacích ploch v koupelně, také zásuvky u postele by potěšily – ale život na tom nevisí. Navíc po povodni má hotel ještě jiné starosti. A co se týče kávy, žena byla spokojená všude – odkazy na kavárny jsou přímo v textu. A to je konec zápisku z rodinné výpravy na sever.
Komentáře
Okomentovat