Během 12. ročníku jsme vyrazili na celkem 11 výletů. Zavítali jsme na daleký sever u Žulové i do Čech, prošli jsme kus lužních lesů Litovelského Pomoraví i uličkou vinařských búd na Slovácku. Všechny trasy dohromady měřily 150 km a vyrazilo na ně celkem 108 účastníků. Oproti předchozímu ročníku jsme tak zvládli poznat více míst, šlo nás ale méně. Čím to?
Když pominu to, že netlačím příliš na pilu s propagací, hrálo významnou roli počasí. Vždyť hned první výlet neproběhl podle plánu! Od rána mlha a déšť, omluvenky od přihlášených už předtím chodily jedna za druhou. Nakonec se nás v Olomouci sešlo jen šest, ve slejváku jsme se v Maletíně prošli jen ke Kubíčkovu lomu a hned zpět a do blízkého Svojanova na autobus. Původně plánované putování kolem Gruny u Moravské Třebové jsme si pak se sluncem nad hlavou užili až v červnu.
A přesunů bylo více. Třeba už zmíněné Hříběcí hory, což byl se zhruba18 km trasy vůbec nejdelší výlet, jsem zamýšlel na červenec, protože ale hrozilo, že se v tropech upečeme, zamířili jsme do Jeseníků, na Červenohorské sedlo a na Vřesovou studánku. Tam vedro rozhodně nebylo, tam vlastně nebylo skoro nic – jen mlha, déšť a vichr. Podle fotek jiných turistů na sociálních sítích jsme zrovna vychytali tuto nadílku mezi jinak slunečnými dny. Takže jsme zase měnili plán a místo až na Ramzovou jsme od Vřesovky sešli zpět do Koutů nad Desnou a jeli domů.
I v srpnu jsem z obavy o naše upečení na cestách bez stínu měnil lokalitu, tentorkát jsem na "někdy příště" odsunul Kyjovsko a místo toho jsme si dali "jen" dopolední svižný švih v kopcích nad Šternberkem. Bylo to krátké, rychlé a fajn a pak už se zase venku nedalo moc být.
Ale byly i výlety, které šly podle plánu, byť jsme třeba v Sobotíně také lehce zmokli a ve Vlčnově nestihli koláčky. Na zdraví, štěstí a spoustu našlapaných kilometrů v roce 2026 jsme si připili u kaple sv. Floriána nad Bzencem, probouzející jaro jsme zase opatrně vítali u České Třebové a do Litovelského Pomoraví jsme, jako už tradičně na Sportovní den Univerzity Palackého, vyrazili v největší sestavě ročníku – v počtu 25 kusů, pokud započítám i sebe a psa jedné z účastnic.
Když se ještě podívám do čísel, hned dva z větračů Vlaďka D. a Ondra S. absolvovali kromě jednoho všechny výlety a prvně jmenovaná se už s celkovými 76 účastmi sápe po špici větracího žebříčku. Zatím ale ještě stále vede, byť těsně, Jana V., která na své první Větrání vyrazila před deseti lety. Jinak za těch 12 let se na Větrání alespoň jednou vydalo 649 lidí a společně jsme našlapali necelých 41 tisíc kilometrů. Uf!
A co bude dál? Kdo ví...
Komentáře
Okomentovat