Rok 2025 je už několik dní minulostí, a tak se nabízí příležitost k malému ohlédnutí, jaká ta uplynulá dvanáctka měsíců z pohledu toulacího / větracího byla. Už pohled na úvodní koláž napovídá, že nikoliv nudná – a to v ní ani zdaleka nejsou zachycena všechna navštívená místa. A že jich nebylo málo, byť celkový "nášlap" po vlastních činí něco přes 700 kilometrů.
Až když jsem si prohlížel mapu míst, kam jsem vloni – ať už sám, s rodinou nebo s účastníky Větrání – zavítal, došla mi jedna věc: když pominu jeden nebo dva přestupy mezi vlaky v České Třebové, průjezdy autem kolem Koclířova u Svitav a jarní putování po Hřebečských důlních stezkách, nebyl jsem cíleně vůbec v Čechách. Jen na Moravě a ve Slezsku. Prostě to tak vyšlo. Dvě příčiny bych ale dokázal najít. Jednou je celkem pravidelné zpoždění vlaků na Prahu a zpět, druhou stavba dálnice u Svitav, která na nějaký čas přetrhla trasu, po které jsem pokukoval pro Větrání. Úsek dálnice je ale nyní již hotový, a tak můžu kout letošní výletové pikle. Teď ještě ta dochvilnost dálkových spojů a stíhání přestupů...
Zajímavý je paradox, který ale z mapy vyčíst nelze: nejvíce času na cestách jsem určitě strávil v Brně, nejčastěji jsem ale byl v rodné vísce, tedy Moravské Třebové. Jak je to možné? Zatímco v Brně jsme s rodinou na jaře strávili tři celé dny hledáním draka a ještě jsme sem vyjeli před Vánocemi, v Moravské Třebové to byly téměř vždy návštěvy akcí na zámku (který byl nově prohlášen národní kulturní památkou!). Na jaře to byly Velikonoce a výstava věnovaná stavebnici Seva, později dušičková instalace s procházkou k Plačící Anně a v závěru roku jsme tu absolvovali vánoční prohlídku a viděli rekordní Hřebečský betlém.
Počtvrté jsem do své rodné vísky zavítal pod rouškou "mlýnské" výzvy Fakultní nemocnice Olomouc, ve kterém jsem letos ovšem na stupně vítězů nedosáhl. Nicméně jsem díky "lovu mlýnů" zjistil, že rychlovýlet do Moravské Třebové jde po práci v pohodě stihnout. Jen pak člověk v Olomouci čeká dlouho na nějaký bus domů. Anebo využije dřívější spoj jinam a čeká na bus o něco kratší dobu v Ratajích, přičemž je už ve sprše, když se teprve blíží onen bus od Olomouce. Zkusil jsem to takhle vloni dvakrát, v červenci a právě o Dušičkách, a musím říci, že v létě je to večerní čekání příjemnější. Dušičková Třebová ale zase vyhrává atmosférou, a to i když si odmyslím setkání potmě s velkým černým psem...
Když už jsem zmínil onu mlýnskou výzvu – svoji účast jsem shrnul tady, asi není třeba nic dodávat a ještě zpět k mapě výše. Nejvýchodnějším loňským navštíveným místem byla Ostrava – a troufám si říci, že jsem jí prošel pořádný kus. Nejprve mě sem zavedla práce, přičemž po rozhovoru s muzikantkou Kaczi jsem zbytek dne strávil ve Vítkovicích a Moravské Ostravě, o několik dní později jsme s větrači na slezském břehu Ostravice zdolali haldu Ema. Obě návštěvy "zpestřil" déšť, při větrání to bylo vlastně jen pár kapek na přivítanou, při předchozí cestě jsem ale promokl na kost – bo hlásili, že bude hezky, a já s tím počítal, takže jsem neměl žádnou obranu...
Pracovní záminka mě zavedla zkraje roku také do Bruntálu. Teda vlastně do Krnova a sousedních Brantic, kde jsme s ředitelem tamní školy probrali povodeň i jeho studium v Olomouci (výsledek tu), potom jsem ale využil času a prošel se po dlouhé době městem zubatých žab, které jsem ale potkal jen v Bruntál shopu na náměstí. Poznatky a fotky z této návštěvy jsem za pár dní dal sem na web, což nejprve příliš rozruchu nevyvolalo, ale před Vánocemi najednou letěla čísla u tohoto příspěvku nahoru – Bruntálští si všimli a začali si článek sdílet na Facebooku a bum, vysmívaný Bruntál se stal nejčtenějším z loňských 49 zveřejněných příspěvků. Náhoda tomu chtěla, že v tu dobu jsem byl v Bruntále podruhé, za sluncem, kterého se v Olomouci už dlouho kvůli inverzi nedostávalo. Mlha si se mnou pohrála i tady, ale o tom se ještě rozepíšu samostatně.
Za vypíchnutí stojí i další výlety. Parádní například bylo letní Větrání v Moravském krasu anebo rodinná výprava na sever, kde jsme strávili čtyři dny (a spoustu z toho, co mi padlo do oka, nestihli, protože to se za čtyři dny prostě nedá). Nelze zapomenout na zmíněné Hřebečské důlní stezky, ke kterým jsme vyrazili pidiautem, které se do stoupání k Hřebči poněkud zapotilo, a na nichž jsme pokořili "měsíční" haldu pěkně odspodu jako správní dobrodruzi / magoři. Anebo na procházku na Švédské šance u Přerova, která vzbudila i zájem médií, což nebylo mnou, ale kulatým výročím a účastí historika Pavla Kreisingera. A byť jsem si zažil perné chvilky v lese Litovelského Pomoraví, nejdrsnějším výletem bylo zcela jistě listopadové Větrání, které jsme nevzdali ani přes mlhu a neustávající déšť.
Ve spoustě případů šlo o návrat do již známých míst po nějaké době, ovšem podíval jsem se i na místa, kde jsem dosud nebyl a měl je dlouho v plánech. Třeba do Tečovic u Zlína, kde mají starobylý kostelík, anebo do Potštátu, cesta sem z Hranic byla vůbec můj nejdelší loňský výlet, však mi také v jednom stoupání celkem zamotal hlavu! Jen o ždibec méně jsem našlapal během putování za výhledem z rozhledny Lázek, a to cesta do Štítů byla chvílemi docela divočina. Byl jsem jedním z asi milionu prvních návštěvníků nově otevřené rozhledny v Přemyslovicích, vyšlápl jsem si i na Římskou věž u Tučína a konečně se mi podařilo podívat se k vodní elektrárně Háj u Třeštiny, k Paseckému vodopádu, do kláštera Rosa Coeli nebo Muzea silnic ve Vikýřovicích.
Vynahradil jsem si také dřívější větrací cestu z Branné do Starého Města, kterou jsem kvůli berlím neabsolvoval. A zatímco rok jsem začal u uzavřené rozhledny na Velkém Kosíři (jako 39. z celkem 3465 registrovaných účastníků novoročního výšlapu), končili jsme ho nad Bzencem u kaple sv. Floriána, která povstala z trosek.
No vlastně to všechno šlo říct jednoduše: byl to pěkný rok.
A teď už vstříc letošním kilometrům a zážitkům a třeba někdy na větranou!
Komentáře
Okomentovat